Ludmila Dušková

Začnu od začátku. Rokem 1986.
To se můj otec rozhodl, že se nějaké jabloně pokácí a kus louky zorá. Myslím, že nás chtěl hlavně zaměstnat, protože nás měl plné zuby, a taky tvrdil, že si barák na sebe musí vydělat a ne do něj vrážet.
A teď to přišlo – musí se pořídit mechanizace, rozhodl můj šetrný otec, který příliš do té doby neinvestoval. Bude se muset pořídit VARI. Díky výhodnému zaměstnání v Sempře, jsem přes agronomické středisko ve Velelibech získala potvrzení na zakoupení sestavy VARI, přímo z ministerstva zemědělství a připadala jsem si jako hrdina. A to už byl  podzim my jeli do Brandýsa vyzvednout sestavu. Bylo toho plné auto –motor, dvě převodovky, radlice, rotavátor, lišta a brány, prostě se všechno vešlo a už tam jsme ocenili geniálnost VARI a to jeho přepravitelnost. A jeli jsme s tím do Kovače. To bylo radosti! Po studování návodu otec připravil stroj k orbě. Máme tam těžkou jílovitou zem a tak se nebudu rozepisovat o tom, jak to zemědělským Elévům šlo ani jak dlouho to trvalo, ale pořád lepší než ručně. Nejlíp nám šlo sekání trávy, dva lidi museli odhrabovat, otec sekal a dirigoval nás. Taky lišta se musela čistit od trávy, to šlo nejlíp mojí sestře.
A další jaro jsme se pustili do brambor.  Sázeli jsme provázkovou metodou. Škoda , že nemám žádnou dokumentaci – byla by mohla sloužit jako kulturní vložka na současných setkání a kempech prodejců.
Byl to prostě obřad – nejdřív se pole muselo pořádně projezdit rotavátorem, pak se uhrabalo hráběmi do naprosté roviny. Pak dvě osoby museli napnout první provázek po celé délce budoucího řádku(25m) a 70cm od prvního provázku další dva pracovníci natáhli provázek číslo dvě, který vyznačil další řádek. Pak další člen družstva nastartoval stroj a vyjel podle prvního provázku, který se musel napínat a vést mezi koly. Běda, když se na něj najelo-okamžitě se přetrhl a rovný řádek byl v….
Ale zasadili jsme. Křivé řady se na závěr srovnaly do roviny hráběmi a pokud vypadly hlízy z brázd, umělecky se tam zastrčily.))
Takhle jsme pokračovali několik let, kdy nám Varinka pomáhala zvládnout všechny práce, aby nás v Kovači příroda nepohltila. Až mě osud přivedl Honzu Kopřivu, který byl mnohem dál a Vari používal běžně. Upřímně se zděsil naší provázkové metody i dalších postupů a rozhodl se, že vše vezme do svých rukou.
Jak jsem byla překvapená, že sázet brambory můžou jen 2 lidi, místo  šesti. A tak se všechno začalo vylepšovat. Vyměnila jsem dvoutaktní motor za čtyřtakt, pořídila mulčovač, brány dala Honzovi, protože u nás nejsou potřeba. Poslední roky tak dokážu s jeho přispěním orat, rotavátorovat, mulčovat a teď už i používat vozík. Prostě a jednoduše – bez Vari se již prostě neobejdu. Honzo a VARI, díky.

Moje stroje:

Moje články